Když chtěl v minulosti někdo bydlet, musel si obvykle svůj domov sám vybudovat. Pokud nezdědil něco po předcích, postavil si třeba s pomocí dalších rodinných příslušníků a jiných lidí domek a bylo to. Později se pak obvykle žádalo o byt, to v dobách, kdy tu oficiálně patřilo všechno všem. Člověk se nechal zapsat do pořadníku a potom čekal, než na něj přijde řada. Přičemž tu byla ale kritéria výběru, takže ho nejednou někdo předběhl. Rodina žijící v neúnosných bytových poměrech, vícedětné domácnosti, nomenklaturní kádry, někdo, kdo dokázal podplatit ty správné úředníky…
A když se člověk dočkal, bral to, co bylo. Nemohl si vybírat, protože na výběr nebylo. Obvykle se tu nabízel nějaký ten byt v paneláku na sídlišti, někdy pak ale i jiný, uvolněný. A chtěl-li se někdo dočkat bytu rychleji, musel jít tam, kde byly nejhorší pracovní a životní podmínky, případně kde ho skutečně urgentně potřebovali a byli mu ochotni poskytnout byt podnikový. Pokud ho měli. A dnes? Dnes už si byt zpravidla pronajmeme nebo koupíme od jeho majitele. To podle toho, co je k sehnání, co nám vyhovuje, a hlavně na co máme peníze. Každá doba tedy měla své přednosti a své nedostatky.
Ale tak už to prostě chodí a my lidé se zkrátka musíme umět přizpůsobit. A když potom svůj byt máme? Když je pronajatý, užíváme ho, dokud chceme a můžeme, dokud se nezatoužíme nebo nemusíme vystěhovat. A když je takový byt náš, můžeme tu nejen žít, ale také si ho upravovat podle svých potřeb a přání. Aby se nám tu žilo pokud možno co nejlépe. Pořídíme si sem nábytek a další žádoucí věci, které se nám hodí a které si můžeme dovolit, a pak (nebo i předtím) následuje třeba i rodina a děti. Což už je individuální. V každé době jsme si tedy museli byt sehnat. Nikdy nám ho nikdo nedal za nic. A proto bychom neměli věřit lhářům, kteří tvrdí, jak je kapitalismus zlý a že to dřív bylo (nejen s bydlením) lepší.
